Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
NO COMMENT . . .

Po chvíli poznáš onen jemný rozdíl mezi držením za ruku a uvězněním duše...

Poznáš, že láska není jen mít se o koho opřít a že mít společnost neznamená bezpečí...

Začneš chápat, že polibky nejsou smlouva a dárky nejsou sliby...

Porážky začneš přijímat s hlavou vztyčenou a s otevřenýma očima,

s dospělou vznešeností a ne s žalem dítěte...

Naučíš se stavět všechny cesty na dnešku, protože zítřek má příliš vratké základy...

A po chvíli zjistíš, že i slunce pálí, když je ho příliš...

Tak pěstuj vlastní zahradu, krášli vlastní duši a nečekej, až Ti někdo přinese květiny...

Pak poznáš, že to dokážeš, že jsi skutečně silný a máš svou cenu...

* * * * * * * * * *

Ať je člověk jakkoliv špatný, ať je plný nenávisti, zášti,

pohrdání, neúcty, nevděčnosti či nepokory,

vždy se dá změnit, ač se to mnohdy nepodaří.

Nejbeznadějnějším případem není ten, který je pln nenávisti,

ale ten, který necítí nic.

Tam už není pomoci, jelikož v té chvíli člověk přestává

být člověkem a nezaslouží si odpuštění!

Mějme tedy na paměti, že nádoba, ať je plná čehokoliv,

se dá možná změnit, prázdná nádoba však nikoliv...

* * * * * * * * * *

Jsme v pasti...

Ve zlaté kleci...

V zamčené věži...

V bezpečném vězení, kam jsme se zazdili...

Jsme příliš zbabělí...

Hlavu strkáme do písku...

Popřeme svou lidskost...

Svou svobodu...

Ztratili jsme pokoru...

Nemáme odvahu...

Cestu známe, jít po ní se však obáváme...

Raději zůstaneme zamčení...

Žít bezpečně a v mlčení...

* * * * * * * * * *

" Můj drahý ....,

cítím se, jako by mě někdo udeřil. Uviděla jsem Tě v půl jedenácté a od té doby jsem seděla na židli jako blázen a nebyla jsem vůbec schopná cokoli udělat. Nebyla jsem schopná dívat se na nikoho jiného než na Tebe. Nebyla jsem schopná poslouchat nic jiného než Tvůj hlas. Myslela jsem, že zešílím, když jsi mě jednou v hovoru nazval ´drahá´. Urazila jsem dvě ženy, když jsem s nimi odmítla konverzovat, protože jsem nechtěla poslouchat jejich hlas, ale Tvůj.

Když jsem byla ve Tvé přítomnosti, ztratila jsem svou obvyklou podezíravost a aroganci, kterou mi tak často lidé vytýkají. Chtěla jsem cítit Tvou hlavu na svém rameni. Chtěla jsem cítit Tebe.

Trvalo mi déle než půl hodiny, než jsem dokázala tyto věty napsat. Nevím ani, jak se mám pod svůj dopis podepsat, protože jasně cítím, že dnes jsem ztratila sama sebe."

* * * * * * * * * *

" Můj milý.....,

probouzím se s myšlenkami na Tebe. Tvůj portrét a vzpomínky na opojný večer, který jsme včera společně strávili, nedávají mým smyslům pražádný čas na odpočinek.  Sladký, nedostižný ........, kdyby jsi  jen věděl, jaký vliv máš na mě i na mé srdce. Kdyby jsi se rozzlobil, viděla bych Tě smutného, nebo v nesnázích, i moje duše by byla nutně otřesena smutkem a já bych nemohla nalézt mír.

Ten však stejně nemám, protože jsem už dávno podlehla hlubokým citům, které mě stravují, když slíbávám z Tvých rtů i Tvého srdce lásku, která mě spaluje sladkým ohněm. Minulou noc jsem si teprve uvědomila, že žádný portrét na světě nedokáže zachytit kouzlo Tvé osobnosti. V poledne sice odjedeš, ale já Tě znovu uvidím už za pár chvil. Vidím Tě totiž všude.

Než se znovu shledáme, do té doby, mio dolce amor, Ti posílám tisíce polibků. Neposílej mi však žádný zpátky, neboť potom by se má krev vzňala."

* * * * * * * * * *

  

...Kde stále sílu brát? Kam před Tebou utíkat?

Z karet si stavět pevný hrad a čekat, kdy začne vítr vát?

Já nechci víckrát vzpomínat! Ten večer měl jsi dávno spát.

Ten večer sis chtěl jenom hrát a já se měla loutkou stát.

Líbat a nemít přitom rád? Takhle by měl svět fungovat?

Večer objímat, ráno lhát?

Polibku ve tmě litovat, když ráno dává noci mat?

Tohle se vážně mělo stát?

Zbývá mi jen si tiše přát -

- JEDENKRÁT NEPROHRÁT...

* * * * * * * * * *

Radost je motýl poletující nízko nad zemí,

smutek však je pták s mocnými silnými černými křídly.

A nás nesou vysoko nad životem, plujícím dole v slunci a zeleni.

Pták smutku létá vysoko, až tam,

kde andělé bolesti stojí stráž nad táborem smrti...

* * * * * * * * * *

Jak mizí přátelé...?

Taky jste si všimli toho, jak naším životem proplouvají lidé?

Jedni přicházejí a zůstavají dlouho, jiní mizí, sotva se ohřejí.

Po některých nám je teskno a u jiných jsme celkem rádi, že se jich " zbavíme" .

Už dlouho pozoruji tento lidský koloběh přátel, známých, spolužáků,

spolupracovníků, milenců i lidí zcela neznámých.

Pro mě je to mysterium, které přináší smutnou jistotu, že tu vždycky

bude někdo, po kom se nám stýská.

Zároveň mi to ale dává obrovskou naději, protože někdo hodný a přátelský se může objevit,

i když v to už vůbec nedoufáme a bojíme se propasti osamění.

Objevit se může někdo nový, ale stejně tak se může vrátit starý přítel, po kterém roky smutníme.

Vrátí se a my zjistíme, že jsme ho vlastně nikdy neztratili.

Jako by to bylo včera, co jsme si naposledy povídali.

Věřte, že mi teď na klávesnici kapou slzy, protože mi před očima defilují usmívající se

a šťastní všichni moji milovaní, kteří jsou daleko.

Moje myšlenky letí do mnoha zemí po světě, ale hledají mé přátele i tady po Moravě a Čechách.

Letí ještě na jedno místo.

Tam, kam my pozemšťané vstupujeme, jen když je ten správný čas.

Zastesklo se vám při čtení po někom?

Tak zvedněte telefon, napište dopis, e-mail, SMS, a jestli to jde, sedněte na tramvaj či vlak

a rozjeďte se na návštěvu...

* * * * * * * * * *

Přátelství

Jitřní rozhovor

Kdybys nebyl, nemohl bys poděkovat.

Nemohl bys poděkovat za probuzení...

Nemohl bys říct slunci: Dobré jitro.

Nemohl bys poděkovat za oblohu, která jiskří žhavou blankytnou pletí,

ani za vonící, rozkvetlou zemi, která Tě hebce a pevně nese.

Nemohl bys pozdravit dálku, která se vlídně usmívá,

ani blízkost, pohodu svého domova.

Nemohl by ses ani usmát a utrhnout rozsvícenou vteřinu...

* * * * * * * * * *

Kouzelná vůně domova

Jsi... A můžeš se usmívat na stopy, jaké otiskují do Tvého života

ti, které máš rád,

ti, kteří milují Tebe.

Můžeš se usmívat na okno, ze kterého se dívá láska.

Můžeš vejít do dveří, ve kterých čeká něha a radost.

Jsi... A můžeš zde být šťastný...

Můžeš otevřít dveře, které vedou tam, kde dýchá svítání.

Můžeš otevřít dveře do blízkosti i do dálky.

Můžeš někomu právě teď rozsvítit život...

Růže u dveří

Šlépěje lásky...

Svět je plný šlépějí...

Šlépějí, které jsi otiskl ty,

i těch, které kolem Tebe i do Tebe otiskují tví blízcí.

Jsou líbezné šlépěje vzpomínek,

plaché šlépěje dětství,

hluboké šlépěje jistot.

I dnes můžeš otisknout šlépěj na cestu toho, kdo Tě miluje,

na cestu toho, kdo by byl bez Tebe sám.

Někdy stačí jediný krok - a zachrání se celá dlouhá cesta...

Šlépeje...

Zemřít pro lásku...

Děvče se ptalo chlapce, jestli si myslí, že je pěkná a on odpověděl ne.

Zeptalo se ho, jestli by s ní chtěl být navždy a on odpověděl ne.

Potom se ho zeptala, jestli by plakal, kdyby odešla a on odpověděl ne.

Řekla dost.

Šla pryč, slzy padaly dolů po její tváři a chlapec ji chytil za ruku a řekl:

" Nejsi pěkná, jsi nádherná,

nechci být s Tebou navždy, já potřebuji být s Tebou navždy

a neplakal bych, kdybys odešla..."

" Zemřel bych!!!"

Miluj muže...

- který Ti neříká, že jsi " sexy" , ale že jsi " krásná" .

- který Ti zavolá, když jsi ty položila.

- který zůstane vzhůru jen proto, aby Tě viděl spát.

- který líbá Tvé čelo.

- který Tě chce ukázat celému světu, i když nejsi zrovna miss.

- kterému je úplně jedno, jestli jsi časem ztloustla nebo zhubla.

- který říká: " Co si dáš, broučku? Já vařím."

- který Tě před svými přáteli vezme za ruku.

Čekej na toho, který Ti neustále bude říkat, co pro něj znamenáš

a že je dítě Štěstěny, když má zrovna Tebe.

A který Tě představí svým přátelům se slovy: " Tak to je ona."

Miluj ho, protože on miluje Tebe a bude Tě zřejmě milovat navždy...

Spojení

Ty...

...Proč vídám Tě ve snech svých, každou noc si vítr hrá píseň, co zní ve větvích, proč jen se mi ten sen zdá? Každý večer chci už snít, těším se až přijdeš zas, uslyším zas píseň znít a nic už nerozdělí nás. Tvé oči znovu do mých hledí, zasměješ se, vše už víš. Jsme tam sami, nikdo neví, kde se skrývá naše skrýš. Vezmeš mou dlaň do rukou svých, skrz kůži cítím srdce Tvé. Jak bije rychleji než dřív, když políbíš mě na rty mé. Já chci ten sen mít každou noc, je to láska, nevyléčitelná nemoc. Co umí dávat, umí brát, chce si s Tvými city hrát...

... Proč jsi vstoupil do mého života, říkáš mi krásná slova a přesto nejsem šťastná? Ty okouzluješ svým pohledem, ale nezajímá Tě, kdo vlastně jsem. Když Tě vidím, náhle se mi ruce chvějí a srdce touhou poskočí. Miluji Tě? Nevím. Snad. Ale možná je to jen beznaděj, bojím se jít životem sama, potřebuji člověka, co lásku mi může dát, který bude se mnou, když budu se bát.

Mám strach, že není nikdo takový a zároveň doufám, že jsi to právě TY...

Na pláži...

(pozn. ani jeden odstavec na této stránce není mířen proti někomu konkrétnímu!!!)

TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek